Kraťoučké vypravování o synu kováře

Kraťoučké vypravování o synu kováře

Milí studenti, milí učitelé, doba je zlá – pár bloků za barákem nám poletují rakety, naše starší spolustudující a spolu s nimi i valnou část vyučujících už konečně kompletně zavalila lavina maturit, a všichni tudíž více než potřebujeme minimálně na chvíli zapomenout na všechny naše strasti a nechat si do duše vstoupit alespoň ždibec toho krásna. Proto vám přinášíme krátkou pohádku!

Byl, nebyl jeden kovář, říkejme mu třeba Zátaras. Navzdory tehdejším zvyklostem neměl Zátaras početnou rodinu, neb svůj život z větší části zasvětil právě řemeslu. V něm se, jen co je pravda, vypracoval až na absolutní vrchol – netrvalo to víc jak pár let, a nikdo v celém království nechtěl brnění ani podkovu od nikoho jiného než Zátarasy!

Jak už jsme ale tak trochu naťukli, právě kvůli tomu Zátaras neměl tolik času na rodinu, a stihl tak zplodit jen jediného syna, Oldřicha. O Oldřicha se staraly skoro jen služky, neb matka byla rodinným podnikáním také velmi zaneprázdněna, a jemu tak logicky chybělo trochu té rodičovské lásky a pozornosti.

Jinak ale špatně zaopatřený rozhodně nebyl, tatínek ho jako svého jediného samozřejmě bezbřeze miloval a zařídil vše, co mu na očích viděl. Když tak nastal čas, aby malý Oldřich pomalu začal svou vlastní kariéru, věnoval kovář Zátaras samozřejmě všechno své úsilí do zajištění Oldřichova přijetí na v celém království neskutečné prestiži se těšící Rytířské akademii.

Není divu, že snaha tak oblíbeného a celospolečensky uznávaného kováře nepřišla vniveč, a aniž byste řekli švec, učil se již Oldřich, jak být správným rytířem. Na Akademii se mu však, jako na první pohled ne moc sympatickému a ve vývinu poněkud zaostalému rozmazlenci, ze začátku nedostávalo moc sympatií.

To se ovšem brzy záhy změnilo, když se jal do Akademie vyrazit sám Zátaras, aby všem mistrům šermování, galantního chování k dámám, kosení dračích hlav a kdo ví čeho ještě připomněl, čí že je Oldřich syn. A ač Zátaras nenavštívil Oldřichovi spolužáky, aby to připomněl i jim, a přímočaře si tak poradil i s jejich nepříliš vlídným přístupem k jeho synovi, stejně kýženého cíle dosáhl.

Oldřichovi spolužáci totiž sice nevěděli, že by to byl ten od Zátarasy, nikde na jeho čele nemohli vidět nápis syn kováře, za to ale mohli moc dobře vidět, jak úplně jinak se k němu chovají jejich mistrové, ti, jimž v hlavách pokaždé, co Oldřicha potkají na chodbách Akademie, chtíce mu třeba i projednou upřímně říct, co si o něm myslí, ten nápis na jeho čele vyryjí vrásky z těch jejich vlastních, vrásky ze strachu a stresu z obav, co budou dělat, až si zlomí meč; když se k němu oni chovají tak mile a uctivě, asi by žáci měli také, že, asi se v něm zmýlili. 

Z Oldřicha se tak záhy po kovářově návštěvě budovy Akademie stala zdaleka nejpopulárnější osoba jejími chodbami se brouzdající. Kdyby sahaly kořeny tradice středoškolských proms už do středověku, není pochyb o tom, kdo by byl zvolen králem plesu Rytířské akadamie!  Postupem času již pak ani nešlo o důsledek pasivní protekce, ale o tzv. U2 efekt – ve skutečnosti ho vlastně už (i navzdory věhlasu jeho rodiny, jenž byl sice neskutečný, ale stále ne dostatečný na to, aby zvládl vyrovnávat Oldřichovy osobnostní rysy do konce věků) nikdo rád neměl, každému se jen zdálo, že to tak mají ti ostatní, a své vlastní namítky tudíž raději spolkl.

Ať už to ale bylo, jak to bylo, pravdou zkrátka zůstává, že Oldřichova popularita byla nedozírná. A i když ji nemohl přetavit v titul krále plesu, měl jednu možnost velice podobnou. Akademie, jako věru pokrokový vzdělávací institut, totiž nabízela svým studentům možnost zapojit se do dění na škole pomocí pro to určeného spolku, jenž zrovna v tu dobu hledal někoho, kdo ho nadále povede. S ohledem na to, že volbu této osoby měli na starosti samotní žáci, nebylo moc překvapivé, jak dopadla; kort uvážíme-li, že pro úplnou jistotu svého zvolení si Oldřich nechal po tatínkovi přinést z domova dobrou půlku služebnictva i s dětmi a dobytkem.

A tak se, milé děti, stal z terče šikany šmahem sám Vašnosta studenstva Rytířské akademie – jeden holt nikdy neví, kdy jeho kůň vytratí podkovu. Ponaučení na závěr? Radši mít zlomenej meč než charakter, bráško.

Jména i události jsou smyšlené, jakákoliv podobnost s realitou je čistě náhodná.