Mžitky

Předmluva: Následující fejeton vypravuje o stavu, který se děje spoustě lidí nejen v mladém, ale i pokročilejším věku. Za obrázek vděčím své šikovné spolužačce a ilustrátorce Lucii Palmové.

Moje úryvky jsou zatím jen matné pokusy, jak zabavit lidi na dobrých pár minut. Byl bych nadšen, pokud by se mi podařilo napsat pár slov tak upřímných a milých, že bych dokázal dostat do rovnováhy i člověka trpícího akutní ortostatickou hypotenzí. Bavíme-li se o té rovnováze, měl jsem tím namysli duševní rovnováhu a pokoj, každý člověk má totižto právo na svůj vlastní klid. Jakýkoliv jedinec, klidně i ten co se vyžívá v socializaci a miluje společnost vícero lidí, vyžaduje alespoň 15 minut denně nějakého svého klidu. Pokud mu to není dopřáno, jistě ocení alespoň pár milých slov.

Ovšem nyní se budeme bavit o něčem trošku jiném. To víte, naše soma není zrovna rádo, když se rychle zvedáme ze sedu či lehu. Stává se to často a jistá prevence se naučit nedá, neboť každý z nás, ať už třeba rozhořčen, vyletí bezmyšlenkovitě ze židle či postele a potom se diví, že se mu před očima zatáhla pomyslná opona, jež má černou barvu. Točení hlavy a chvilka hry na nevidomého není jediné, co se v této situaci děje. Nejvíce nepříjemná věc jsou mdloby, které přicházejí neprodleně se zatměním našich fotoreceptorů. Často pak naše ruka zoufale směřuje k nejbližší židli či jinému aparátu na sezení, nebo jen nejbližšímu místu, kde se opřít. Tento stav je zvláštní, člověk až ztrácí vědomí, někteří ho dokonce ztrácí natolik, že v mžiku projevují své city podlaze, kterou právě začali objímat.

A plyne z toho nějaké ponaučení? Právě že vůbec, člověk vždy zapomene, že by měl ubrat tempo při svém zvedání. Možná by se z toho dalo chápat, že by člověčenstvo nemělo příliš v životě chvátat a více si užívat aktuálních okamžiků, jako je třeba průběh zvedání sebe sama.