Fejetony, causerie, přílišná aktivita mozková a jak se změní svět, až noviny nebudou z papíru.

Fejetony, causerie, přílišná aktivita mozková a jak se změní svět, až noviny nebudou z papíru.

Základem úspěchu v psaní svých myšlenek a vymyšlených příběhů je důkladně si všechny zapisovat. Proto já jich mám přes třicet rozepsaných v jednu chvíli. A nestíhám.

Takový člověk se spoustou nápadů bývá vynálezce, významný člověk pro společnost, výtvarný umělec, či obyčejný kutil domácí, což je v naší republice vcelku hojný druh. Dalším druhem s velkým výskytem je kecal obecný. To je přesně ten druh člověka, jenž do všeho žvatlá, má spoustu nápadů, ale skutek utek. Naopak ego mu nechybí. Ale o tom zas někdy jindy. Já jsem takový normální, vcelku obyčejný a nezajímavý rádoby pisálek, novinář.

Když mě spatříte někde na ulici, zřejmě mě kvůli klobouku či nemodernímu oblečení poznáte, pokud tomu budete věnovat dostatečný pozor. Nejvíce je mě vidět někdy v rohu vlaku nebo autobusu, jak sedím a hledím do knihy či do telefonu, kam si zapisuji všechny ty nápady. Často mám nepřítomný, naštvaný, ale hlavně zamyšlený výraz. Kdejaký jinoch by mohl říci, že vypadám jako vyhořelý básník. Ve skutečnosti se v mé hlavě odehrává jakýsi souboj myšlenek pro psaní a na papíře zase zápas s perem.

Takové vyhoření u textu se může projevit například tak, že máte pár vět, ne a ne vymyslet další, najít vhodná slova a smysl sdělení. A že trvá vymyslet ten text! Dostat nápad je ale snazší, tudíž se pak nápady hromadí na stole. Psaní abstraktních úvah a fejetonů je fajn. Dovolte, abych vám takový fejeton popsal, neb jsem to doteď neučinil. “Jedná se o publicistický žánr, jenž je v novinách protějškem hlavních článků. Proto se mu také říká podčárník. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků.” Toť vše. Celkem jednoduché. Ačkoliv moje fejetony jsou spíše Causerie, jako například fejetony pana Čapka či pana Nerudy. Od těch já mám ale hodně daleko. Máme ale spoustu společného.

Nevím jak ostatní novináři, ale já mám obavy. Jak se změní svět, až noviny nebudou z papíru, ale pouze v podobě internetových článků? Doba jde sice dopředu a jedná se o pokrok, ovšem ten papír má své kouzlo. Ekologií se teď zabývat nebudu. Každý novinář si chce založit ten svůj výtisk do šuplíčku. Jestli se tedy něčeho děsím, tak jsou to davy a budoucnost papírových novin. Nezbývá mi ale nic jiného, než se tomu přizpůsobit. A ani dnes se v novinách nenachází všechno, ale s několika výjimkami a za jistých kautel mohou psát noviny o čemkoliv. Kus naší politické a veřejné mizérie je v tom, že tolik lidí sbírá své názory a zkušenosti ušima a ne očima. Trochu míň slyšet a trochu víc vědět: to by posloužilo nejlépe našemu národu.