V zahradě

Předmluva: Tento fejeton slouží spíše jako výlev myšlenek a pocitů. Jedná se spíše o abstraktní dílo, byl napsán jen tak z nudy. Na fotografii se nachází sám autor.

V zahradě tiše sedím a rozjímám pod nebem, které ve formě mraků mléko vylilo.

Je tu ticho, slyšet jen zpěv ptáků a povzdechy mého ňafíka, který je zřejmě ztrápen vedrem. Abych nebyl ochránci zvířat napomenut, má tu samozřejmě dostatek pití i stín, ve kterém může taktéž rozjímat jako já. Koneckonců mi právě leží v klíně s vyplazeným jazykem až po tlapky a kouká po každé havěti, co se přivalí.

Přilétají sem kosi, špačci i vrabci. Jejich ptačí pohledy značí nekonečnou touhu po drobcích a žížalkách, jelikož je po dešti. A právě protože je po dešti, voní orosená tráva.

A hle, vlevo letí bělásek. A vpravo zase babočka admirál. Ach, jak jsou ti motýli krásní! Přináší nám tolik barev. Ale netřeba se dotýkat jejich křídel, mohli bychom je polámat. Postačí, když na nás usednou a vlastní vůlí nám dovolí si je lépe, detailněji prohlédnout.

A tady je pracovník přírodního systému! Má na sobě žlutočerné pruhované šaty a chloupky. Bzučí nám tu na celé kolo a opyluje květinky, aby mládenci mohli darovat svým dívkám. Nebo aby se méďa mohl medíku napapat! A zase bzučí, moment, to už není včelička, ale moucha! Ta otravná bestie… Nebo komár, ten neřád! Nezmar!

Je slyšet šustění listů, cítit je lehký, teplý vánek. Malé kapičky nám kapou na pergolu a v rytmu deště bubnují. Pak se mraky opět rozplynou a vykoukne sluníčko. Dejte pozor, nespalte se!

Je mi dobře. Jsem na čerstvém vzduchu a mám nebesa blíže. Můžu koukat na tu modrou oblohu s pár mraky. To znamená, že opět sedím v zahradě. A rád.