Přírodní koridor vprostřed města

Přírodní koridor vprostřed města

Předmluva: Za ilustraci opět patří velké díky mojí spolužačce a ilustrátorce Lucii Palmové. Touto ilustrací naprosto vystihla celý děj a význam fejetonu. Zaslouží si potlesk!

Uprostřed města, někde v betonovém lese, zřejmě hodně hluboko pod hustou zástavbou asfaltových silnic a průmyslových zón, rostla malebná červená růžička s pětičetným, šarlatově rudým květem. Voňavější růžičku by jste nenašli, bohužel si její aroma nelze užít, neboť ji obklopuje smog.

Ach, to město! Ta hamižnost člověčenstva. Není ta růže přeci krásnější než stavební blok? Vždyť tam stála tak tichounce! Ani trn neměla! Nechtěla nikomu ubližovat. Nechtěla dělat to, co oni dělali jí. Jezdily okolo ní den co den, hodinu co hodinu těžké stavební stroje a auta se spalovacími motory, jejichž výpary naší růžičku dusily. Nemohla býti více červená, když ji pohlcoval kouř a zplodiny.

Měla tak krásný život, než sem vstoupil člověk svou průmyslovou, špinavou nohou. Teď už růžička dále neroste. Utrhl ji jeden mladý srneček své milé, aby ji ukázal lásku a udělal ji radost. Ukončil tak růžičky trápení v mlžné, parné aglomeraci. Udělal tedy hoch dobře, růžička nepřišla na zmar.

Ještě než došla ke konci svého růžového cyklu, rostla jen v malém koridoru, v takovém čtverečku. Dnes se tomu prý říká trávník. A nebyla tam sama. Měla tam alespoň kamarády trávníky a sedmikrásky.

Všichni její potomci dnes rostou ve velkých výrobních halách a jsou distribuované po celém světě, po celé republice.

Mají hezký život? Těžko říci. Asi nebude tak volný, jako byly růže zvyklé. Avšak přes velkou koncentraci růží v jedné hale musím podotknout, že to je život vskutku společenský. Ačkoliv jsou jejich podmínky hodně stejné, mají malé rozdíly, které z nich už nedělají ty původní růže, nýbrž růže spotřební. Kdyby měla teta vousy, tak to také bude strýček.