Mladík stál v dlouhé chodbě, prolézající celou budovou. Shora ho pozoroval zašedlý strop s poblikávajícími zářivkami, jež házely kousky světla na stěny pokryté nástěnkami a obrazy. Rozhlédl se. Nikdo na něj nečekal, jen ticho, které se unaveně povalovalo v rozích. Už se chtěl vydat do neprozkoumaných útrob nové školy, když zaslechl drobné kroky blížící se z poschodí hned napravo od vchodu. Tělem mu projela nervozita. Napřímil se.
Zpoza opony stínů visící nad schodištěm vyplula vysoká, štíhlá dívka. Byla o něco starší než on, tvář jí lemovaly krátké vlasy a na sobě měla nevýraznou uniformu. „Ahoj. Ty jsi ten nový student?“ Přikývl a chtěl se představit, ale ona byla rychlejší. „Prosím, dovol mi tě provést po naší škole. Tvoje zavazadla už jsou v pokoji, po prohlídce ti ukážu studentské křídlo.“
Jednou z mnoha zvláštností na této škole bylo, že studentská ubytovna byla přímo její součástí. Na tuto skutečnost se student velice těšil. Konečně si nebude dělat starosti s ubytováním a bude se moci věnovat pouze studiu. Jak dlouho jen čekal na podobnou příležitost, pomyslel si. „Děkuji-“ chtěl se zeptat na její jméno, jenže dívka se prudce otočila a jistým krokem vyrazila dlouhou chodbou. Student, trochu vyvedený z míry, se vydal za ní.
Procházeli kolem zavřených dveří, označených pouze špatně čitelnými symboly. Jediným zvukem byly jejich kroky zdánlivě maskující jakýkoli náznak výuky. Vlastně jakýkoli náznak toho, že nebyli sami. Monotónii stěn občas narušil vybledlý obraz, jehož barvy pod nehtem času začaly viditelně popraskávat. Studentův pohled klouzal po loupající se omítce, něco mu tu nesedělo. „Můžu se zeptat? Vy tu nemáte zvonek?“ otočil se na dívku, která vypadala ponořená sama do sebe, jakoby skoro zapomněla, že jí jde po boku. „Vedení udělalo opatření, aby žáci za každou cenu nebyli při studiu rušeni.“ Její tón zněl ploše, jakoby od něj očekávala, že tuhle informaci už dávno ví. Mladíka to zarazilo. Dotkl se jí snad? Výborný začátek, pomyslel si.
Pokračovali po dlaždičkách připomínající krovky brouků, když se dívka zastavila před pootevřenými dveřmi. „Zde je jedna z učeben, můžeš se podívat.“ Pokynula vybledlou rukou. Student chvíli čekal na další informace, její výraz naplněný prázdnotou však nic jiného neprozradil, a tak nesměle vešel. Místnost byla menší než čekal, dlouhé těžké záclony stékající až k zemi hladově dusily každý paprsek světla, snažící se vplížit dovnitř. Do stropu se zahryzávaly dva páry lustrů, zem prorůstal pošlapaný koberec. Uprostřed učebny bylo do kroužku vyrovnáno pět lehátek, u každého stál po pravé straně stolek s podivnou nádobou. A to bylo vše. Žádné lavice, tabule, nic. Mladík hodil nechápavý pohled na dívku stojící ve dveřích. „Já myslel že-“ „Naše výukové metody jsou velice – pokrokové.“ Utla ho ještě dříve, než se stačil na cokoliv zeptat. I když se usmívala, z propasti jejích očí čišela povýšenost. Najdenou si v její přítomnosti připadal nevýznamný. Něco v něm probouzelo pocit, že nikdy nezapadne, že ho budova každou chvíli vyzvrátí z jejích útrob, protože není dost dobrý. Pohodil hlavou, aby se zbavil jedovatých myšlenek. Vždyť jen on složil přijímačky. Toto pololetí jen on a nikdo jiný.
Nahořklé pocity zanechal za zavřenými dveřmi a pokračoval s dívkou dál. Ta ho vedla kolem skleněných oken pohlížejících na školní pozemek. Na chvíli se zastavil a pohlédl ven. Zahrada, kterou hladilo raní slunce byla větší, než by ho kdy napadlo. V dálce stěží viděl siluetu cihlového plotu. Lahvově zelená tráva se plazila přes celou šířku, utápějíc omítku školy. Avšak nikde neviděl lavičky ani chodník, naznačující zázemí pro učení. Jen mramorové desky poskládané vedle sebe s přesnými rozestupy zdobily jinak nepřerušované moře zeleně. U stěny zahlédl lopatu, přesto vypadala zahrada neudržovaně. „Ta zahrada, je na ni povolený přístup?“ zeptal se opatrně student. Dívka k němu otočila svůj pohled. „Ano, ale jen pro určité… akce.“ Odmlčela se. „Chci říci, že chodit se tam může. Skoro všichni studenti tam zavítají, když nadejde čas.“ Z výrazu na její tváři se nedalo nic vyčíst, byl jako zamrzlé jezero.
Trvalo jim asi dvacet minut, než se dostali přes různé pokoje a učebny k silným ořechovým dveřím. Byly obrovské a majestátní. Jako žíly se po nich kroutily pozoruhodné rytiny narušující hladké dřevo. Oproti nim vypadal zbytek školy uměle. Působyly dojmem, že celá budova byla postavena jen kolem nich. Dívka položila ruku na kliku a ještě než zatlačila, s očima nyní plyvajícími jiskry řekla: „Je na čase, aby jsi poznal a stal se součástí této školy.“ Vyslovila slavnostně. Otevřela dveře.
Tím jediným pohybem vyrvala studentovi všechen vzuch z plic. Nemohl dýchat. Jeho těkající zorničky přebíhaly po výjevu před ním. Jeho mysl však nespolupracovala. Dusilo ho zděšení a úžas. „Co – co je to?“ podvědomě zformulovala jeho ústa. „Nejvyšší. Náš jediný Učitel.“ Odpověděla s úctou dívka. Mladík jen strnule zíral na onu bytost uprostřed místnosti. Po vlnící se kůži jí stékaly pramínky času. Kroutící se strupy stáří škrábaly nehmotné tělo. Pulzující vnitřnosti byly zahaleny v oblaku moudrosti. A oči, jako brány do jiných světů, utápěly ve svých prázdnotách i tu nejtemnější noc.
„Je to bůh…“ zašeptal student. „Pro některé z nás.“ Dívka se k němu otočila. „Všechny tvé otázky mohou být zodpovězeny. Všechny vědomosti, po kterých toužíš, mohou být tvoje.“ „Jak?“ vydechl student. „Pojď za mnou.“ Dívka ho vzala za ruku a vedla ho k postraním dvěřím. Přitom míjeli desítky postav, ležících na zemi. Všechny mířily hlavou k Učiteli, oči zavřené, odpočívající pod paralýzou. „Vědění má svou cenu. A když i moudrost není mocnější než smrt, jen oběti ji mohou oddálit.“ zarecitovala dívka.
Student šel dál a neohlížel se, v jeho hlavě zuřil chaos. Konečně se ocitli v malé místosti, podobné jako viděl již předtím. Tahle ovšem měla jen dvě lehátka a byla ještě o něco menší. Dívka mu pokynula, ať si lehne na jedno z lehátek a on poslechl. „Vypij to.“ Podala mu zvláštní nádobu s neznámou tekutinou. Mladík nechápavě vzhlédl. „Krev Učitele. Vypij to.“ Zopakovala. Došlo mu, že v této chvíli neměl na vybranou. Vzal chladnou nádobu do ruky a přiložil ke rtům.
Pomalu ji nahnul a sledoval, jak se pevná tekutina plazí k jeho ústům. Cítil, jak se rozlezla v jeho ústní dutině. Ale žádná chuť, nic co by jeho chuťové buňky mohly identifikovat. Pouze tlak působící na tváře. A pak, zničehonic to okusil. Ne jazykem, ale svou myslí. Vše. Úplně vše. Cítil přítomnost něčeho většího, než byl on sám. Ponořil se, přičemž věděl, že se nikdy nedotkne dna, neboť neexistovalo. Nechal se unášet proudem prastarých vědomostí. Mohl se jich dotknout. Mohl je mít všechny. Pochopil však, že jich nikdy nebude dost.
